Jana Šmardová Koulová

Náš příběh je z dávných dob.
Je skutečný, a nebo sen?
Je plný lásky i plný zlob,
to pojďte poslechnout si sem.

Uprostřed lesů poutník bloudí
a schovává se za noci.
O přízeň lidí marně loudí,
přátelství s ním se nenosí.

Je temný, černý jako noc,
pod tíhou svého hříchu padá.
Udělal toho kdysi moc
a štěstí k němu obrátilo záda.

Vás zajímá teď, kdo to je?
Proč je tak sám, to je vám líto?
Tak poslouchejte ve stoje,
my řeknem vám to – nu, on ví to.

Půjdeme s ním a uvidíme,
co tíží toho muže tu.
A pokud se to nedozvíme,
tak máme námět k výletu!

Já věřím, že nás příběh změní,
nemusíme v něm přímo hrát.
A tento bude v českém znění!
Pojďme již tiše poslouchat.

Poutník se budí, procitá
a už je zase na nohou.
Podivný sen se vždycky zdá…
Jde tam, kam za ním nemohou…

Já býval kdysi silný, vážný,
dnes nemám nic a jsem tu sám.
Býval jsem mocné paní strážný,
teď si tu dobu vyčítám.

Můj přítel, stejný bojovník,
odpočívá si někde v hrobě,
neulehne již na slamník,
my zaprodali srdce zlobě.

Putuji tmou a nemám klid,
své sídlo opustit jsem musil,
to temné sídlo nezná svit,
bez domova jsem mnoho zkusil.

Chtěl jsem mít bohatství, dům, koně, lásku
a proto poslechl jsem rozkazu.
Svou duši vystavil jsem v sázku,
do svých žil pustil nákazu.

Vina mi v žilách koluje
a nepřeje mi klidu v noci,
má mysl temná rotuje
a má mne stále ve své moci.

Kde najdu smír a spočinutí?
Poutníku kdo dá rozhřešení?
Má tíha, letmé ohlédnutí…
domova nemám, nikde není.

Přes schody strmé klopýtám,
čert políčil si na mé kroky,
na skálu ostrou zavítám
a ukončím zde svoje roky.

To kdysi rytíř Tunna slavný
se rozhod skončit s životem.
Chtěl skočit dolů skokem plavným
a dopadnout na tvrdou zem.

Tam, kde je brána z Aksamitu,
se nohy náhle podlomí.
Usíná, ztrácí realitu
s realitou i vědomí.

V kapradí, v mechu, kolem brány
kráčí mu paní v ústrety,
na krku od škrcení šrámy,
rukou mu sáhne na rety.

   Poutníku ubohý, já znám tvůj kříž…
Já odpouštím, děj se co děj.
Však skokem smrti vysvobodíš
jen těla svého beznaděj.

Až probudíš se ze sna svého,
jdi ke studánce horské pít.
Zkus myslet chvíli na druhého,
mé požehnání budeš mít.

V té chvíli v lese vlídná paní
v borůvčí, vřesu zmizela
Zbyl po ní jen šál mlhy ranní,
pak rozplynula se docela.

To divný sen, já žiju stále?
Diví se poutník Tunna dál.
Jak jeho skok se vyhnul skále
a náhle před studánkou stál.

Studánko čistá, vodo chladná
mé čelo horké ochladíš,
Drahomíra ta kněžna zrádná
mi řekla: Zabij! Však ty víš.

Já paní dobrou, bábu milou
uškrtil s přítelem svým hned.
Nechtěl jsem mečem, dýkou, silou
a krví potřísnit svůj vzhled.

Ludmilo dobrá, stará ženo!
Tys řekla, že Bůh odpustí?
Ó, snad mi bude pomoženo
a slunce mou tmu rozpustí.

Poutník se napil vody této,
pramen se písní rozezněl.
Křišťálově zní celé léto
a nám to celé vyprávěl.

Až najde v světě člověka,
co pro něj slzu uroní,
tak rána dávná, pravěká
se zacelí a promění.

Svou prosbou, slzou, modlitbou
jsme schopni rázem změnit zem.
Ví to už Tunna, ví to Tmaň,
teď přišli jsme to říci sem.

Když znáte vše, pak příběh náš
je u konce a Hosanna!
Teď modleme se „Otče náš“
a vina kéž je smazána.

Kousíček pápěří našli jsme u dveří.
Odkud je, nevíme, málokdo uvěří,
zima a chlad až na nás udeří.

Zaleze pod nehty, roztřese tělo,
toužíš vlézt do peří, tělo by chtělo.

Až zmrzneš úplně, kdy kosti praští,
budeš jak z orloje kostlivci pražští.

Kousíček pápěří dopadne z orloje…
Chleba a víno chtěls!?! Tak, teď máš oboje!

Chleba i víno na starém náměstí
už bylo zmařeno, nic dobré nevěstí,
že se tu hádá lid do krve, do pěstí.

Kousíček pápěří z holuba? Z anděla?
Ach, milá Marie, kdybys to viděla…
Zneužít tvoji tvář k trestání lidu?
Co Mistr? Milý Jan, ten byl by v klidu?

Řekl by možná sám: „Pravda je jiná!
Nestavte pranýře! Pravda se stíná.”
Sám toho příkladem, že moc je temná.
Leč pravda netíží, jak pírko jemná.

Vznese se vysoko, ať po ní chňapou,
Ti, co jí špinili, svou malost chápou.
Snaží se připoutat, vymyslet kličky,
oškubat pápěří, utáhnout smyčky.

Lehoučké pápěří, andělský kabátek.
Ten, kdo ho obléká, přiletí nazpátek.
Zakrouží vysoko i nad orlojem.
My ne, to Pán Bůh sám všeho je zdrojem.
My ne, to Hospodin nás bude soudit.
My možná o milost budeme loudit.

O úsměv anděla, o kousek pápěří…
Kdo chce, ten může dál a v Boha uvěří.

Je na čase a ze všech stran
slétlo se velké hejno vran.

Kol orloje se zatočí
a zaútočí na oči.

Ty oči, které viděly
Boha i Krista, anděly.

A zaútočí na srdce,
jež mělo svého záhubce.

Tím záhubcem však nebyl mor,
leč Temnota tam od Bavor.

Kdybychom chtěli rozumět,
těm modlitbám i kusům vět,

nesměly by tak bubny řvát
a nepřátelé zle se smát.

Na ústech bylo Vyznání,
pak kat a meč a stínání.

Touha žít v zemi s vlastním právem
- skončila-
padla hlava na zem.

Kdesi tu létá hejno vran
krev vytekla z těch mnohých ran.
A promluvila lidským hlasem:
Bratře, můj Bratře v Kristu!
Vždyť Ty – Já jsem.

Krev promlouvá k nám po stech letech
i v cizeně, v dřív českých dětech.
Kéž v národu je obnoveno to čisté Srdce,
Boží jméno.

*Kéž lid Tvůj ví, že od paměti.
Jsme všichni Tvoje Boží děti.
*Kéž v lásce vždy nás zachováš
náš Pane Bože, Otče náš.

Ať syn Tvůj, Kristus, je nám vzorem
pak není třeba lidských norem.
Tím měřítkem — má dáti- dal-
je Kristus Pán, všech bratří Král.

Já nesoudím a nemohu!
Nechám to plně na Bohu.

S Marií matkou, jako žena,
si raděj kleknu na kolena.
A pomodlím se Otče náš.
Z Tvých rukou přijmu vše co dáš.

Pro Krista, Pravdu, Boží lid
chci Srdce Láskou proměnit.

Bože,
Ty hledíš na nás v každém čase,
my máme možnost zítra zase
si uvědomit, Otče náš,
že moc nad námi velkou máš.

Leč každý z nás má volbu svou,
jít s Tebou nebo cestou zlou.

Tak modlívám se od úsvitu
za lásku všech i prosperitu.
Ať to co v srdcích všichni máme,
vždy známe a již nehledáme.

Můj Bože, Pane, kolikrát
se budou ještě lidé ptát
zda jsi skutečný nebo ne?
Možná až všechno pomine…

Jsme jenom zrnko písku v poušti,
však láska Tvá nás neopouští
a i když často klopýtáme,
Tvou vůli vždycky nepoznáme,
budu vždy zpívat Otče milý,
oslavovat Tě z plné síly,
kterou mi dává velká Víra,
že Duše nikdy neumírá.

Jsme Světla Božské skutečnosti
a spojíme se ve Věčnosti
úžasnou prostou náklonností.